"Hola, hombre, dáš si se mnou pivo."

"No...jasně."

"Co tady děláš? Já jsem v prdeli, rozumíš. Úplně v prdeli!"

Oči se mu zaleskly.

Vědět, co od života chci, je osvobozující. Nemusím už totiž od něj chtít úplně všechno.

Poslední dobou věřím, že se proti mě spikly věci.

Kdo ze zásady nikdy v žádné podobě neokusil konopí a kdo nemá diabetickou babičku, dědečka, maminku, dceru nebo tetu, kdo nemá nikoho s roztroušenou sklerózou, tak ten ať tohle nečte.

.., tak máme vlastně výhodu.   

„Na dumeus me jardin, za bet zavet or vur – o..“ slyším kolem sebe už asi po stopatnácté. Popravdě, slyším něco trochu jiného, ale takhle prý se to píše. Broukám si s sebou a vnímám, jak moje tělo tuhne a mysl začíná propadat panice. (UŽ SE TO BLÍŽÍ..)

Tradičně se s vámi podělím o svoje zážitky a postřehy z cest.

Poprvé na slam poetry a rovnou s Janem Jílkem v Kopřivnici

a takto horké předávám, dnes v sobotu zase tam hrají ZVA-12-28

tamtéž v kulturáku uáááááá.

Možná je to ale jen očima mýma. Možná je to vážně hrozně vážná rýma.