Tak si beru laptop do postele, abych opět napsal pár řádek pro vás, kteří si můj blog občas přečtete. Dnes je to tu víceméně typický stereotyp; půjdu si připravit něco k obědu, pak si dám sprchu, něco si přeperu a vyrazím do školy.

Tak Patrik Oulický nemusí za načerno postavenou stavbu v chráněném území nic platit. Prý se neví, zda ji užívá - v bazénu se nikdo nekoupal a na tenisových kurtech nikdo nehrál.

Cesta minulostí je je klikatá a překvapení číhají na každém kroku.

Asi to nejnebezpečnější, co jsem na Zealandu zažil...

Beránku náš na nebesích, stůj při nás až příjde tma. Neopouštěj nás, až začnem se bát......

Vědět, co od života chci, je osvobozující. Nemusím už totiž od něj chtít úplně všechno.

Pocit, který ve mně z toho děsivého snu zůstal, nepopíšu. Neumím to. Nebyl to strach, bylo to čiré vědomí vlastního nebytí.

Nebudu.

Jen silou vůle jsem tu závrať ze sebe dostala. Ještě chvíli a nejspíš bych ztratila vědomí.

Bylo mi jasné, že musím znovu (co nejdříve) vlézt do letadla, jinak už do něho nevlezu nikdy.