Václav Klaus sdělil, že při svém uvažování nemohl nepřihlédnout k „té velmi jednostranné mediální kampani“, která podle něj prezidentskou volbu provázela.

Možná tím chtěl říci, že média něco smlčela či naopak něco přepjatě akcentovala. Tedy něco, co se on rozhodl vyvážit svým volebním hlasem. Něco pozoruhodného však na té kampani opravdu bylo.

Andrej Babiš opět neodolal pokušení vzbudit ve voličích lítost a nerozpakoval se přijít znovu s obviněním, že proti jeho osobě byl zneužit jeho vlastní syn. Konspirační teorie má však zásadní slabinu. Andrej Babiš mladší nebyl odborníky shledán neschopným vlastního úsudku. Zasetá lež o loutce voděné zlovolnými odpůrci pana Babiše (novináři i politiky) je však v hlavách jeho voličů pevně zakořeněna a stala se jedním z pilířů jejich přízně k vůdci hnutí ANO.

Tato lež, které se paní Bobošíková znovu chopila ve stylu zimní  královny těsně před prvním kolem prezidentské volby, se v hlavách voličů pana Babiše a v souladu s jeho vůlí ještě více zafixovala. Uvelebila se a vytěsnila pravdu, jež by mohla přízeň k vůdci rozechvět až do její úplné destrukce.

Nikdo z politiků pětikoalice a nikdo z moderátorů předvolebních debat si nedovolil panu Babišovi položit následující otázky:

Podle soudce Jana Šotta jste musel vědět, kdo podepsal převod akcií Čapího hnízda za vašeho syna. Také uvedl, že listinu ani podepsat nemohl, neboť byl v té době prokazatelně v USA.  Můžete nám tedy vysvětlit, proč jste výpověď vašeho syna odmítal jako výpověď nemocného člověka, když jste věděl, že je pravdivá? Nebyl váš pokus zneužít diagnózy vašeho syna k zakrytí podvodu s podpisem tou největší hanebností a skvrnou na vaší politické kariéře? Vlastního syna jste představil jako natolik duševně nemocného, že není schopen ani rozpoznat, jestli se nachází v USA nebo v Čechách. Nejednou jste mluvil o zneužití vašeho syna novináři a politiky. Domníváte se, že jste vhodným kandidátem na prezidenta České republiky,  když se ukázalo se, že jste se pokusil svého syna zneužít vy sám? Váš předpoklad, že soudu bude stačit vaše hodnocení zdravotního stavu vašeho syna k tomu, aby uznal podpis pravým, je zarážející. Nenapadlo vás, že byste mohl působit jako capo di tutti capi, který má ambici řídit i justici jako svou firmu?

Musím dát Václavu Klausovi za pravdu. Volební kampaň byla k expremiérovi Babišovi shovívavá. Tato sada otázek ve volební kampani zcela chyběla, přestože by v normálních poměrech taková hanebnost diskvalifikovala kandidáta pro jakoukoli veřejnou funkci nebo by jej připravila o celé věrtele voličských hlasů. V našich poměrech se dá těžko odhadovat, jaký by měl důraz na tyto otázky vliv na volební výsledek. Je možné, že části voličů mafiánská sebedůvěra imponuje. Někteří dokonce vidí špínu docela jinde.

Tweet retweetnutý europoslancem MUDr. Ivanem Davidem (SPD):

Pane generale, musím vás vyvézt z omylu. Nevyhral jste vy, vyhrála špinavá média !!Kdyby na vašem místě byl Hurvínek, tak vítěztví měl také jisté.

Přestože prezident republiky není vybaven pravomocemi umožňující řešení konkrétních situací našich občanů, pro mne je zvolení gen. Petra Pavla prezidentem České republiky dlouho očekávanou změnou, významnou přinejmenším pro důstojnější atmosféru ve společnosti. Nespoléhám se na moc prezidenta, ale na jeho vliv. Na vliv člověka, který má možnost se vyjadřoval k čemukoli, co považuje za hodné pozornosti. Může být mluvčím občanů ve chvílích, kdy jim jejich volení zástupci přestávají naslouchat. V možnostech prezidenta je přispívat ke stabilitě v čase kdy politická reprezentace plýtvá energií na své vlastní války a občan se vytrácí z jejího zřetele.

Poslední volba prezidenta republiky byla tentokrát něčím výjimečná. Zatímco se jeho protikandidát se svými nedůstojnými nářky údajně pronásledovaného reformátora dožadoval soucitu a podpory, proti gen. Pavlovi stála mnohem větší síla, než jen běžní oponenti či příznivci pana Babiše. O tom vypovídá nespočet komentářů a rozmanitých příspěvků na sociálních sítích opakujících neúnavně „myšlenky“ a lži vyprodukované ruskou propagandou a šířené i našimi  osobami veřejně činnými, zmíněnými ve zprávě BIS.

Nikdy se nedozvíme, o kolik hlasů gen. Pavla připravila ruská propaganda. Ale můžeme směle říci, že Petr Pavel nevyhrál v těchto prezidentských volbách pouze nad Andrejem Babišem, ale i nad V. Vladimirem Putinem a jeho prodejnými slouhy, kteří u nás svobodně pokračují ve své podvratné činnosti. Dá se tedy říci, že gen. Pavel zvítězil i nad lží a nenávistí, a to jak nad tou importovanou z Ruské federace, tak nad tou neznačkovou, produkovanou dle ruských předloh (Czech-shit).

Přeji nového prezidenta nejen svým spoluobčanům, ale ukrajinským válečným uprchlíkům u nás. I jejich život bude o něco důstojnější.

Pouze kvůli obstrukcím právního zástupce Dopravního podniku hl. m. Prahy (DPP) bude teprve nyní Městský soud v Praze rozhodovat o žalobě stavebního povolení metra D, která byla podána 11.4.2022. Nebýt obstrukcí, soud by již dávno musel ve zkrácené lhůtě vynést rozsudek, jak to u žalob liniových staveb určuje zákon.

DPP však získal dosavadními obstrukcemi minimálně 7 měsíců, během kterých se snaží rozestavět metro D a v nutit vytrvalou propagandou veřejnosti stávající projekt tak, aby soud pokud možno již nenalez odvahu rozhodnout nestranně.

Bez ohledu na to, jak soud nakonec rozhodne, chce DPP dostat metro D do co nejvyšší fáze rozpracovanosti, aby i po případném zneplatnění stavebního povolení úřady nařídily stavbu fakticky dokončit. Jako příklad této praxe lze uvést obchvat Havlíčkova Brodu viz  2022_10_11_I-38_nezbytne-upravy_220713_KUJI_220606_ROZHODNUTI-1.pdf

Více informací naleznete na webu http://pankrackaspolecnost.cz/aktualni-kauzy/metro-d/

Je to jedno, pochlácholilo mě moje druhé já. Pivo ti nezlevněj, ani chleba.

Zvedl jsem se z postele a uvařil čaj. Na síti se pořád odehrával ten strašlivý souboj dobra a zla a obě strany už měly vytažené i poslední trumfy. Sázka na jistotu? Nebo to nastřelíme. Padal na mě ten klid a řád a bolestivě mě upomínal na to heslo všech hesel. Klid na práci. Už nám dejte ten klid, protože jsme nervosní a špatně se nám pracuje…

Můj klid byl kombinován s neklidem. Co když to přeci jen vyhraje. Pořád jsem na to musel myslet. Ten druhý hlas mi říkal, že se třeba změní to, že už to nebudu muset sledovat. Bude to vyřešený. Když pennywise prohraje, třeba se to nakonec všechno dostane do toho ideálu, kdy bude možný to přestat sledovat. Ten druhej nebude řikat píčoviny, bude v pozadí reprezentovat a já o něm nebudu muset nic vědět. To je přece to, co by mělo být finále tady toho lidskýho hemžení. Ať se ty politici chovaj normálně, ať nemaj ty debilní kauzy, kvůli kterejm o nich musíme furt číst, ať prostě vykonávaj tu službu a potom odejdou.

Usednul jsem k obědu někde ve vnitrozemí Portugalska a zaposlouchal se do hovoru místních dělníků. Nadávali na nějakýho politika.

Zvednul jsem se, vlezl do auta a po hodině dorazil k české ambasádě v Lisabonu. Spletl jsem si budovy a snažil se dostat do vedlejšího domu, kde sídlí ambasáda Rovníkové Guineje. Když je vlajka zplihlá, jsou si dost podobný a to mě zmátlo. Ale rychle jsem se zorientoval a přešel do vedlejší budovy.

Ve volební síni bylo vše krásné, všichni byli hodní, odvolil jsem a vypadnul z baráku. V hlavě mi visela korespondenční volba a neschopnost českého státu s touhle věcí něco udělat.

Odjel jsem ke kámošovi na večeři.

„Jseš dost tlustej,“ přivítal mě. Cha! Body shaming! Potřásli jsme si rukama a on mi potom šel ven ukázat svůj gazík BMW. Jel krásně tiše, asi na baterku a na displeji se ukazovaly informace, kterým jsem nerozuměl.

Přepadla mě skepse. Jsem tlustej a nemám gazík BMW…

„A co si teda dneska dělal,“ zeptal se mě, když jsme se vrátili.

„Byl jsem na jednání v továrně na výrobu uklízecího materiálu, kde jsem si dohodnul výrobu košťat.“

„Chaa, “ rozchechtal se nahlas. Jeho přítelkyně se taky chechtala a to jsem byl rád, protože má za sebou tříletej boj s leukémií, který se jí po transplantaci kostní dřeně daří vyhrávat a smích je rozhodně něco, co se v takovém souboji může hodit.

Chvíli se mi smáli, že prodávám košťata a potom mi nabídli, že by mi mohli udělat web nebo Instagram.

Potom jsme šli na večeři a bylo to krásný, povídala o svých patáliích a mě nepřestávalo udivovat, jak strašná síla v lidskym těle je, že něco takovýho vydrží. A úplně jsem zapomněl na svůj ranní stres. Co jsou proti boji týhle holky nějaký český volby…

Číšnice na mě vylila pivo a zase se všichni smáli.

A když jsem potom v noci usínal, říkal jsem si, že to byl asi dobrej den. Že to prostě stálo za to.

Český stát – na rozdíl od svého slovenského souputníka – navazuje na historický český stát. Ale hlavně na ten československý, 28. říjen je tu stále skutečně pociťovaným svátkem (na rozdíl od 1. ledna). O tom, jestli byl vznik Československa tím fakt nejlepším nápadem, panují pochybnosti dodnes. Český stát však je tu již téměř jedenáct století. Jeho existence byla přerušena vlastně jen na šest let, po dobu nacistické okupace. Český stát v podobě českého království existoval i jako součást habsburské říše. A ač si to nepřiznáváme, největší rozkvět v dějinách jsme – kromě vlády Lucemburka Karla IV. – zaznamenali v dlouhém devatenáctém století. Kdy se z venkovského nárůdku stal průmyslově-zemědělský národ s vlastní poměrně rozsáhlou podnikatelskou i sedlácko-statkářskou vrstvou, stejně jako akademickou a kulturní sférou. Na tehdejší „úpění“ můžeme se slzou v oku vzpomínat dodnes. Největší slabinou, jež se plně vyjevila až po osamostatnění v roce 1918, ukazuje se býti politická garnitura. Na její „kvality“ jsme dopláceli po celou dobu existence samostatného státu, a to až do nynějška.

Československo vzniklo v roce 1918. Ještě tak necelý rok předtím by si na něco podobného nikdo nevsadil. A kdyby se Rakousko-Uhersko nedostalo v závěru své existence do naprostého područí Německa, tak by k tomu asi ani nedošlo. Jenže již do základů nového státu byly vloženy nálože, jež pak postupně třaskaly. A to až vlastně do dvaadevadesátého. V prvé řadě se jednalo o národnostní problematiku. Na troskách starého Rakousko vzniklo jakési mini-Rakousko, se všemi problémy toho velkého, ale snad s ještě menší schopností je řešit. Šlo o Němce, ale i o Slováky. Republika byla založena na státotvorném národě československém, což byla vylhaná fikce. Čechům vyhovovala, Slováky ale urážela. Projevilo se to v roce 1938 i roce následujícím, ale pak také v osmašedesátém, kdy se cíle obou národů prostě rozcházely. Jediným výsledkem tohoto roku byla federace, ta ale byla de facto jen na papíře. Jakmile se po devětaosmdesátém uvolnily poměry, slovenské aspirace se vrátily na scénu. A již od jara devadesátého počalo býti zřejmo, že společnému státu zvoní hrana. Bylo však třeba přetrpět ještě další dva roky postupného rozkladu, než se po volbách ve dvaadevadesátém vyjevila realita v plné nahotě. A bylo vymalováno.

Česká republika vznikala jaksi z donucení. Na rozdíl od Slováků, ti již od léta čile budovali institucionální základy svého státu. Nicméně nelze jednoduše vinit z rozpadu státu je, základy k tomu byly již položeny v osmnáctém roce i ústavě z dvacátého roku. (Mimochodem ústavě, kterou přijímal nikým nevolený parlament, reprezentující s bídou polovinu obyvatel… Demokracie asi vypadá trochu jinak, chceme-li se jí zaklínati.) I ústava nového státu vznikala na poslední chvíli, těsně před jeho vznikem. Je tedy až zarážející, jak moc se povedla. Nejspíš je to díky jejím autorům. Politika a politici do jejich díla sice zasahovali, ale naštěstí přiměřeně, měli jiné problémy. Kdyby byla ústava jejich dílem, šlo by bezpochyby o paskvil.

V ústavě se podařilo zdařile vytvořit onen pověstný systém „checks and balances“ tedy kontrol a rovnováh. Vyvažující jednotlivé moci ve státě. To, že to dnes v řadě ohledů nefunguje (viz třeba ono nejmenování či neodvolání ministrů, jistě i spousta dalšího) je dáno nekvalitou personálu, např. slabosti premiérů. Žádný ústavní či jiný systém na světě nenahradí špatné nebo neslušné aktéry. O tom si nelze činiti iluzí. Kritika, že ústava nedává pro to či ono přesný postup vychází z lidí, pletoucích si návod k pračce se základním zákonem státu. Ústava přečkala třicet let a v zásadě slouží a vyhovuje. Stala se však předmětem naprosto nekvalifikovaných zásahů ze strany politické garnitury. Příkladem budiž přímá volba presidenta. Ale tady je spíše ten skutečný problém na straně Čecháčků, kteří již od počátku republiky považují presidenta za reinkarnaci císaře pána. (V případě první hlavy státu to mělo nejspíše i jistou logiku…) Tato figura zůstávala zbožštěna i v případě komunistických presidentů, a tam šlo věru o kriminální chátru. Tuhle deformaci myslí neodstraní žádná legislativa. Snad jen lobotomie – kdybychom se chtěli pokusit o drsný vtip. Následné zásahy politikářů do ústavy (včetně zmíněného) byly spíše ku škodě věci. Čí mozeček třeba vymyslel zapojení poslanců do impeachmentu?

Slabiny prvorepublikové ústavy jsou oproti tomu nabíledni. Krom totálně nereprezentativního schvalování (už jen to ji delegitimizuje) šlo především o to, že kodifikovala centralizovaný stát. Vzdor versailleským příslibům i vzdor charakteru státu, jenž byl typicky mnohonárodnostním i regionálně silně diferencovaným. Nakonec autonomie Podkarpatské Rusi, jediné, co se z tohoto do ústavy dostalo, došlo naplnění až po Mnichovu. A to už bylo po všem. Stejné to bylo s pittsburskými přísliby (podepsal je i TGM, pak to považoval za jaksi nezávazné!), ale hlavně s postavením Němců. Ústava byla postavena na národu československém – nikdy nic takového neexistovalo, Sotva se pak divit, že to s první republikou dopadlo tak, jak to dopadlo…

Jak řečeno, ústava nového českého státu byla zdařilou. Další kroky při ustanovování státu už vyznívaly hůře. Především se pozapomnělo na to, že skutečnou ekonomickou reformu nelze provádět bez kvalitního práva. Onen příslovečný útěk před právníky se záhy krutě vymstil. Zlodějna opanovala ekonomiku a následně i zbytek. Ústava sice naštěstí zavedla dvoukomorový parlament, nicméně horní komora byla uvedena v život až po létech. Nabízela se sice možnost převést federální poslance právě do Senátu a kodifikovat formu jeho postupné obnovy, nicméně to poslanci zablokovali (bez ohledu na určité dohody). Bylo to pochopitelné, do federálu kandidovala v Česku první liga, do národní rady ta druhá. (Na rozdíl od Slovenska, tam to bylo příslovečně opačně.) No, a druhá liga dostala šanci státi se tou první jednoduše tak, že tu stávající první zruší. I stalo se. Někdo sice hovořil o jakémsi případném „přeprasení“ federálních poslanců do Senátu, povýtce to byli ale ti, kteří se do federálu jaksi nedostali. A tak kvalita politické scény inkasovala dardu hned na začátek.

Odsouvanou Popelkou se staly i další důležité normy. Tak třeba občanský zákoník, elementárně důležitý pro běžný život lidí. Byl by takový problém najmout partu kvalitních překladatelů a právníků? Ti by přeložili rakouský zákon, modifikovali by jej na tuzemské prostředí a mohlo býti v polovině devadesátých let hotovo. Místo toho se čekalo dalších dvacet let. Přitom rakouský občanský zákoník u nás platil od roku 1811 (vyšel z tehdy moderního Code Napoléon a ten zas v mnoha ohledech z římského práva) až do roku 1950. Byla by to tak nejjednodušší forma cesty návratu do civilizace, A tak dále, a tak podobně.

Třicet let je již čas k bilancování. To naše je poněkud rozpačité. Vznikl jakžtakž ucházející stát, leč s mnoha disfunkcemi. Jedná se stále mentálně o vrchnostenský stát, jenže s nefunkční státní správou. Tou navíc maligně bující, vzdor všem příslibům. Podívejme se třeba na neschopnost stavět dálnice (a porovnejme ji kupříkladu s Polskem, to je dnes příklad státu úspěšného). Podědili jsme tyto a jiné defekty již po první republice, šance se jich zbavit je tedy menší než malá. Ale nakonec, naděje tu zůstává vždy.

Blog byl zveřejněn na https://www.blogosvet.cz/author/josef-jezek-OEH7j dne 29. 1. 2023.

Zcela bez komplikací nebyla však ani cesta naše. Návštěvu radaru v Hanzhong pro plánovaný servis bylo třeba zrušit. Oblast byla uzavřena a nemohlo se konat ani letové ověření. Po dokončení školení a údržby v Zhanjiang jsme se měli přesunout do Pekingu, resp. kolegové se měli vracet domů a já pokračovat do Dunhuang školit. Jeden let za druhým byl rušen. Snad 5x náš místní kolega letenky měnil. Letecká společnost se zřejmě bála a přílet z jihu země do hlavního města byl považován za rizikový. Nejhůře na tom paradoxně byl místní kolega, kterému se v aplikaci pro Peking objevilo „pop up“ okno, které činnost aplikace blokovalo. Cosi jako „Tečka“ v ČR. Okno byla hláška, která znemožňovala činnost aplikace. Nebylo možné se dostat k výsledkům PCR testů ani cokoliv jiného. V praxi to znamená, že člověk nesmí vůbec nic. Koupit si rohlík? Nepustí vás do obchodu. Cestovat? Nenastoupíte do taxíku, vlaku, letadla ani autobusu. NIC. Vůbec nic. Neubytují vás ani v žádném hotelu. To není „omyl“ ani „chyba“, to je „pop-up“ okno. Píší tam, že jste se pravděpodobně setkal s někým rizikovým, resp. nakaženým nemocí Covid-19. Nikoho nezajímá, že každý (max. každý druhý) den jsme chodili na Covid test a měli negativní výsledky PCR testu. Bylo třeba doložit přesný itinerář a žádat policii o trasování (ověření). Zrušit blokovací okno místního kolegy se podařilo až večer před odletem. Žena kolegy to s úřady řešila 3 dny. Závěr prověřování byl, že „šlo o omyl„. Zda skutečným důvodem byla nákaza Covid-19, jiný důvod, či to byl opravdu „omyl“, se nedozvíme. Náš společný návrat do Pekingu byl zázrak. Přiletěli jsme v pátek večer. Na pondělí byl plánován můj let do Dunhuang. Předchozí 2 lety byly zrušeny. Zda letadlo odletí, nevěděl nikdo. Pokud ano, bude i to zázrak. Zatím zrušeno nebylo. Mezipřistání mělo být v místě, kde byl „high risk“. Zdržet se déle než 2 hodiny by znamenalo týdenní karanténu.

V sobotu jsme šli v Pekingu na Covid test, pak jsme navštívili českou ambasádu. Nebyla daleko od našeho hotelu. Místní kolega ví, že „chodím do kostela“, poradil mi, kde je nejbližší kostel a ukázal mi, jak se tam dostanu. Pěšky to může být 45 minut, metrem 2 stanice.

V neděli jsem si přivstal. Nechtělo se mi vstávat, ale nakonec jsem se přesvědčil. Při vstupu do metra jsem bojoval s aplikací, ale nakonec se mi načetl zelený QR kód a mohl jsem si koupit jízdenku. Vystoupil jsem a snažil se zorientovat. Bylo ráno. Šlo by to i podle Sluníčka.

Kostel jsem skutečně nalezl, byl zavřený. Před vchodem byla páska a nějaký nápis. Předpokládal jsem, že kostel je zavřený z důvodu Covidu. Teprve později jsem si nápis přeložil a zjistil jsem, že byl „v rekonstrukci“. Před kostelem na lavičce dospávali bezdomovci.

Alespoň jsem si udělal pár ranních fotek. Listí a koště jsem nemohl nevyfotit. Byl podzim (20.listopadu). Přesně měsíc, po příletu naší druhé „party“.

Zpět jsem metrem nejel, šel jsem pěšky. Byla to příjemná procházka. Docela se mi líbí, když v moderním velkoměstě, zbude i něco ze starobylé Číny. I když je Peking moderní město, myslím si, že sami Číňané jsou na své kořeny hrdí, že i jim se starobylá architektura musí líbit. Coby „cizinec“ to obdivuji.

Pohled z hotelového pokoje: Broadcasting tower. Vlevo jsou antény vysílače. Byla to nedělní idyla. Po návratu se dozvídám, že kolegové mají na telefonu pop-up okno. Nikdo nezná důvod. Já do aplikace mohu, pouze dostávám zprávu, že mám doplnit travel record. Místní kolega mi píše, ať nedělám nic. „Čekej, až to žena prověří (!).“  Byl to chyták! Stačilo vyplnit, že jsem byl v „Zhanjiang“ a byl bych tam, co kolegové. Bylo třeba vyplnit všechny položky, jen ne, kde jsem byl. Teprve když autorizace proběhla a systém se znovu zeptal, kde jsem tedy byl, šlo položku rozkliknout a vybrat pouze ty části města, kde jsme skutečně byli – tj. ty, které nebyly uzavřené a nebyl v nich „high risk“.

„Cesta na letiště není zcela bez rizika.“ (Vedla přes distrikty, kde byl „vyšší risk“.) „Hned u hotelu si dej režim letadlo a zapni si telefon až na letišti.“ Dostávám instrukce.

Letenku mám business. Mám jít do salónku a tam čekat, než ohlásí nástup. Letadlo má zpoždění na příletu, začínám věřit, že odletím. Cestuji na zelený kód pro Peking. Na PCR testu jsem byl v sobotu i v neděli. Co bude v Dunhuang, uvidím. Aplikaci pro Dunhuang nelze registrovat pro cizince. Na mezipřistání nás převáží k letadlu, kterým máme pokračovat. Stejné sedadlo, pouze jiný stroj. Přílet do Dunhuang bude až po půlnoci. Hotel mám bookovaný, zda mne nepošlou do karantény, není jisté. Mohu se pouze MODLIT.

Pomodlím se celý růženec. Jdu jako jeden z posledních. Vysvětluji, že nemám místní aplikaci, protože nebere čísla zahraničních cestovních pasů. Filtr je na čísla čínských ID karet. Pekingskou aplikaci použít nelze. Paní, která mne prověřuje, mi evidentně chce pomoci. Ukazuje mi obrázek aplikace, o které už ani nevím, že ji mám. Je to celočínská aplikace, kterou jsem aktivovat v době karantény. Vzpomněl jsem si na heslo. Je to zvláštní, mám tam stále zelený kód. Paní je šťastná minimálně tolik, co já. Už, už to vypadá, že mne pustí. Přichází však starší paní. Pokud mi ta první chtěla pomoci, ta druhá se evidentně snaží mne „nepustit“. Ověřuje distrikty v Zhanjiang. Je smutná, že ty dva, které uvádím, skutečně nemají výskyt Covidu. Problémem však je Peking. Tvrdí, že distrikt, kde jsem byl na hotelu, má výskyt Covid-19. Ukazuji výsledky negativního testu ze soboty i z neděle. Mele si svou. Musím prý týden do karantény. Znovu ji opakuji, že jsem měl každý den Covid test s negativním výsledkem. Dokonce ji ukazuji i mezinárodní očkovací průkaz. Jsem 4x očkovaný proti Covid-19. Poslední dávku mám z 3.10.2022. Patová situace. Evidentně nechce ustoupit ona, ani já. Volají na hotel, kde mám bydlet. Fotí si úplně všechno. I můj český očkovací průkaz. Jsou skoro 2 hodiny ráno. Jsem jeden z posledních z celého letadla. Zázrak. Dělají „bu, bu, bu“ a musím slíbit, že půjdu na 2 Covid testy v příštích 3 dnech. Pak to ještě doplní, že na Covid test musím už cestou na hotel, pak teprve se mohu ubytovat. Píší mi vzkaz pro taxikáře. Tam údajně je, že nejprve Covid test, pak mne má odvézt na hotel. Jsou 2 hodiny ráno, já „někde v Číně“ a úplně sám. Že mne pustí, s tím nepočítal ani náš překladatel. Taxikář neumí anglicky. Domlouváme se přes aplikaci WeChat, která překládá z angličtiny do čínštiny a zpět. Ukazuji vzkaz od „sudiček“ i adresu hotelu. Zdá se, že chápe. Odběrové místo funguje 24/7. Na hotel se dostávám ve 3h ráno.

V osm hodin odjíždí kolegové. Domluvili jsme se, že školení začnou a já budu pokračovat, až se do Dunhuang dostanu. Ráno tedy jedu hned s nimi. S ohledem na účastníky kurzu si beru roušku. Přes respirátor není rozumět, papírovou roušku mít lze. Minimálně první 2 dny jsem měl zvláštní pocit. Nebál jsem se Covid-19 (jsem očkovaný). Spíše jsem si říkal, zda na radar každou chvíli nevtrhne „komando“, které nám sdělí, že to, že mne pustili, byl „omyl“ a zavřou nás všechny do karantény. Všichni se mne ptají, jak jsem se dostal do Dunhuang bez karantény a „hrdinou“ se stává můj mezinárodní očkovací průkaz. I náš překladatel si ho fotí. Co to je za zázračný dokument, na základě kterého mne „sudičky“ na letišti pustily?

Ještě před Covidem, jsem si všiml, že na každém stanovišti je někdo, kdo umí anglicky a také dobře rozumí technice. Nebylo tomu jinak ani v Dunhuang. Kromě školení, jsme za 2 týdny, zvládli realizovat i oblety. Když nepočítám radar v Changsha, který čekal na přeladění od prosince 2021 (a na následné oblety, na které jsem přiletěl v listopadu), byl radar v Dunhuang jediným novým radarem, který jsme v roce 2022 oživili, odškolili a zákazníkům předali. Nebylo to o našem menším nasazení jako o omezeních, přes která v některých případech „nejel vlak“. Přesto i tak v mnoha okamžicích nelze než DĚKOVAT (Bohu) za to, jak nadstandardně dobře, vše dopadlo. Např. zcela vážně mi místní kolega řekl, že si neumí jinak vysvětlit, že jsem na rozdíl od mých kolegů nedostat pop-up okno, mohl odletět do Dunhuang a nemusel tam do karantény, než tím, že jsem v neděli 20.11. se byl pomodlit v kostele (resp. alespoň u kostela, když kostel byl zavřený). Je to možné. Jak s oblibou říkám, to se dozvíme až jednou v Nebi – jak to celé bylo.

.

Také v Dunhuang došlo na ZMRZLINU. (To ještě ve městě – kousek od hotelu). Byla dobrá. Na letišti se pak loučíme s naším překladatelem a všichni 4 cestujeme zpět do Pekingu v pátek, 2.12.2022.

Vlastně za jednu věc zde ještě chci poděkovat. I mně se pop-up okno v aplikaci pro Peking objevilo. To však jsem už v Dunhuang školil. V Dunhuang jsem aplikaci pro Peking nepotřeboval, nemohl bych však odletět do ČR, pokud bych se zpět nedostal. Hrozilo, že budou vyprodané nejen letenky, ale už i lístky na vlak. Odletět v pátek 2.12. byla nejlepší možnost. Měli jsme letenky. Pouze já měl stále „pop-up“ okno. Prý to řešilo MNOHO lidí. Měl jsem dokonce příslib, že mne v Dunhuang dostanou do letadla i v případě, že aplikace pro Peking nebude aktivní. V noci ze čtvrtka na pátek přišla sms s odkazem na odblokování aplikace a ráno jsme už všichni měli zelený kód.

Děkuji všem, kdo s organizací naší cesty pomohli. (I těm, o nichž ani nevím.)

>>>>>>>>>>>>>>>>

Pokračování:

…

Domnívám se, že ano. Ne však za základě nějakého soudního rozhodnutí, ale jistě s požehnáním státní nesmělé moci (byť třeba jen tichým).

Viselec by mohl viset v každé škole, aniž si představujte, že by snad měl být putovní.

Před několika dny moji pozornost upoutalo sdílené video s komentářem: „Říkám pořád, že máte jít do prdele s celou Ukrajinou. Takhle se k sobě chovají spoluobčané?“

Na videu, které trvalo jen asi 20 vteřin byla dívka či mladá žena klečící na chodníku uprostřed skupiny mládenců. V pozadí postávalo několik čumilů a scénku si nahrávalo na mobil. Jeden z nich dívce nůžkami asi třikrát ustřihl trochu vlasů a byl konec.

Z komentářů k videu:

To jsou ti, kterym chce pomáhat ten zkurvysyn

@general_pavel? Že by se podobne praktiky zavedly i u nás?

…………………………………………………………………………..

Tak dá li bůh Ukrajina za chvíli nebude bude jen Polsko a pak hned Rus

………………………………………………………………………………………………..

Na účtu @willyguruth jsem našel uživatele, který dal video do oběhu nebo je sdílel. Napsal k němu (polsky), že na Ukrajině je možné kvůli ruštině přijít o vlasy. Samozřejmě jsem si vzpomněl na ty ženy, které byly na osvobozených uzemích Evropy takto trestány davem za to, že se zapletly s německými vojáky.

Video se mi zdálo podezřelé už tím, že je retweetnul náš přední dezinformátor. Také tím, že ta scénka proběhla relativně klidně a že video skončilo po ustřižení celkem zanedbatelného množství vlasů ženy s vlasy spíše krátkými. Ale hlavně proto, co jsem věděl od ruskojazyčných ukrajinských uprchlic, které nikdy neměly kvůli ruštině sebemenší problém, ani jim nikdy nebyla projevována nějaká nevole. Jediné, co mne napadlo, bylo to, zda se nemohlo jednat o potrestání  za něco jiného, co mohlo ohrozit bezpečnost spoluobčanů.

Odkaz na video jsem poslal paní R. která na začátku speciální dobyvačné války žila ještě na Ukrajině, a požádal ji o její názor. Odpověděla obratem, že to je samozřejmě desinformace a že video bylo natočeno pravděpodobně jen proto, aby vyděsilo tím, že na Ukrajině se nedá mluvit rusky.

Napadlo mne, že bych video mohl poslat těm, kteří by byli schopni zjistit jeho původ. Tedy našim posmívaným elfům, kteří jsou vnímáni částí naší populace jako ohrožení svobody podněcovaní k nenávisti a hanobení národa (§ 355 a 356). Ale než jsem tak mohl učinit, video bylo smazáno uživatelem, jehož post retweetnul a obohatil jím svůj účet náš pan europoslanec, psychiatr MUDr. Ivan David, který je shodou okolností členem SPD a kterému se na policii možná nedostalo jemu srozumitelného či účinného doporučení.

Jak všichni víme, mnoho se mluví o vlivu desinformací, o internetové gramotnosti a podobně. Také o tom, že by se v tomto smyslu měly žákům věnovat i školy. Možná by podobizna Ivana Davida měla viset ve školách jako učební pomůcka a pod ní třeba i příklady jím nasdílených špinavostí ruské propagandy a příklady jeho vlastní tvořivosti. Samozřejmě by Ivan David neměl trvale viset vedle gen. Pavla (pokud bude zvolen). Jen při hodinách věnovaných hybridní válce. Jako když kantor do hodiny biologie přinese z kabinetu třeba obrázek skunka smrdutého.

Poslední (volební) post pana europoslance zní: Volte generála Pavla! USA potřebují pokračování války s r Ruskem!

https://pbs.twimg.com/media/FnRWND8XoAELuSk?format=jpg&name=small

Vědět to je nesmírně důležité, protože svým nesprávným postojem můžeme odcházející duši uškodit a ztížit jí to, nebo naopak, svým správným postojem jí můžeme pomoci, podpořit ji a posílit ji v jejím novém prostředí a na její nové cestě.

Každý člověk, který má své nejbližší rád, by měl mít tuto elementární znalost, aby ji mohl využít když přijde čas, a tímto způsobem být svým blízkým nápomocný i po jejich fyzické smrti.

Pojďme tedy postupně krok za krokem a ukažme si, jak je třeba se správně zachovat při umírání a smrti našich nejbližších.

Úplně první věc je, pokud je to jen trošku možné, dopřát svým nejbližším zemřít v teple rodinného krbu. Je to velmi důležité, protože i když se zdá, že člověk už nic nevnímá, protože je například dlouhodobě ležící, on přece jen stejně vnímá. Velmi jasně vnímá to, zda se nachází doma v rodinném kruhu, nebo je odložen ve studené a chladné instituci, kde někde v koutě čeká na smrt. Už jen toto je první obrovská pozitivní věc, kterou můžeme udělat pro své nejbližší, co je však žel v dnešní době přepych. Proto mnozí lidé umírají v cizím, chladném prostředí zcela sami a zcela opuštění.

Pokud se však v tom lepším případě nacházíme osobně při umírajícím a jsme svědky jeho posledního výdechu, je důležité ovládat se a nepropuknout v pláč. V tomto momentě totiž duše vystupuje z těla do jiné úrovně bytí, i když na druhé straně je stále výrazně spojena také se svým fyzickým tělem.

Duše duchovně zralejších jedinců stojí například odpoutané od svého těla už před samotným umíráním, proto už nevnímají případné bolesti umírajícího těla.

Pokud ale příbuzní po posledním výdechu propuknou v pláč, může dojít k tomu, že už částečně od těla odpoutaná duše se s ním opět spojí ve snaze utěšit pozůstalé a dát jim najevo, že nemusí truchlit, protože ona žije dál.

Takovýmto aktem chtění duše se její spojení s tělem prohloubí, a to už i po jeho smrti. Definitivní odpoutání duše od těla bývá pak mnohem obtížnější a dlouhodobější. Z hlediska skutečného duchovního prospěchu umírajícího by proto měli být všichni, kteří nedokáží ovládat svůj žal, vyvedeni z místnosti. A to dokonce i násilím, protože svým sobeckým, duchovně nevědomým žalem mohou ublížit duši zesnulého a způsobit její nesmyslné připoutání k již mrtvému fyzickému tělu.

Ze všeho co bylo zmíněno vidět, jaké negativní bývají důsledky všeobecné duchovní nevědomosti, která se projevuje prostřednictvím chybných postojů v zásadních a klíčových momentech života.

Pokud jsme někoho měli velmi rádi, byli jsme zvyklí na jeho dennodenní přítomnost a on nám navždy odejde, truchlíme. Naše vnitřek je plný žalu. Náš smutek se stále aktivuje tím, že vidíme doma věci, které nám připomínají zemřelého. Stále nostalgicky myslíme na všechno krásné, společně prožité a je nám smutno z toho, že je to nenávratně ztraceno.

Je však třeba vědět, že citové pouto, které nás váže s naším zemřelým blízkým až za hrob, má za následek, že jeho duše cítí naši bolest, náš smutek, náš žal a naši nostalgii. Protože se však nejedná o emoce pozitivní, ale negativní, je to jen opět něco, co má negativní vliv na duši zemřelého v novém prostředí. Je to něco, co jí určitě nepomáhá na její cestě vpřed a vzhůru, ale naopak, strhává ji dolů a poutá její pozornost stále k zemi. A to není zrovna tím, co by duše našich nejbližších potřebovaly.

Duše našich blízkých potřebují něco jiné. Potřebují být podporovány našimi pozitivními emocemi. Potřebují vnímat vnitřní jas naší radosti, lásky a podpory.

Určitou přiměřenou dobu je samozřejmě smutek naprosto přirozený, protože člověk by musel být z kamene, kdyby ho necítil. Důležité však je, aby to nepřetrvávalo neúměrně dlouho a nepůsobilo by to paralyzujícím způsobem na nás samotné i na duši našeho blízkého zemřelého.

Pokud byl například člověk nemocný a starý, smrt bývá často pro duši vykoupením. Smrt bývá v takovém případě pro duši odhozením obrovského břemene fyzického těla a spolu s ním zároveň velkého množství karmy. Je to pro ni moment osvobození, uvolnění a radosti. Je to nabytí volnosti, podobající se schopnosti létat. Pro dlouhodobě tělesně trpící je to stejný pocit, jako znovuzrození. Je to zrození duše do volnější, krásnější a svobodnější reality, než je ta naše materiální a fyzická. Lze to také připodobnit narození dítěte na náš svět, což je samozřejmě věc radostná. A naprosto stejně radostné je to také s narozením a vstupem duše do nové dimenze bytí po fyzické smrti.

Toho všeho by si měli být pozůstalí vědomi a kvůli tomuto by měli přestat truchlit. Naopak! Měli by se radovat z vědomí svobody a zbavení se tíhy nemocného fyzického těla, kterou cítí duše zesnulého. Neboť právě to je tím, co duše potřebuje. Potřebuje naši radost a naši podporu. Potřebuje světlý jas naší osobnosti, který se k ní dostává prostřednictvím vzájemného citového pouta, pokračujícího až za hrob.

A nejvíc ze všeho potřebuje duše Světlo. Usilujeme-li my sami ke Světlu a k Bohu, je naše přání Světla a Pánovy pomoci, směrované k duši zemřelého ten největší dar, který jí můžeme darovat. Je to drahocenný dar, který ji bude posouvat na jejích cestách záhrobím směrem ke Světlu a ke Stvořiteli.

Vnitřní jas, radost, čistá mysl a důvěra v pomoc Páně! To je něco, co když v sobě máme živé, můžeme tím neuvěřitelně pomáhat našim zesnulým. Ale ne jen jim! Takovýmto vyzařováním své osobnosti můžeme pomáhat celému světu, protože do něj vysíláme pozitivní a budující záření. Nemluvě o tom, že tím pomáháme i sami sobě, protože se tím stáváme osobnostmi, stojícími ve stvoření na správných pozicích vnitřního jasu, čisté mysli, vzájemné lásky a hluboké důvěry v pomoc a ochranu Boží. Lidi takového vnitřního naladění lze považovat za dobrodince, šířící pozitivitu a Světlo na všechny strany. Do celého stvoření, které nezná žádný rozdíl mezi tímto a tamtím světem.

A úplně na závěr si ještě dejme odpověď na otázku, která zajímá mnohé pozůstalé, a která jim často hlodá v jejich nitru. Ta otázka zní: „Jak se asi má a kde se teď nachází můj blízký?“

Odpověď je prostá a jednoduchá. Nachází se přesně tam, kde to odpovídá jeho duchovní zralosti a má se přesně tak, jak to odpovídá jeho duchovní zralosti. Tato odpověď, aniž bychom museli vědět všechny konkrétnosti, je dokonalou odpovědí, zahrnující v sobě láskyplné a neomylně spravedlivé Boží řízení všech věcí ve stvoření. Plně mu důvěřujme, protože je předem vyloučena jakákoli neláska a jakákoli nespravedlnost.

Rozšíření výroby

Právě zpráva o zvýšení produkce by mohla být hnací silou růstu akcií tohoto giganta. Společnost Tesla v úterý na Twitteru oznámila, že plánuje rozšířit své závody na výrobu baterií a nákladních automobilů v Nevadě za 3,6 miliardy dolarů. Podle společnosti Tesla budou nové závody zahrnovat továrnu na výrobu bateriových článků s kapacitou 100 GWh, která bude schopna vyrábět bateriové články pro 2 miliony užitkových vozidel ročně. Společnost také postaví továrnu, kde bude nakonec vyrábět své těžké elektrické vozidlo třídy 8, Tesla Semi. Podle veřejných prohlášení plánuje společnost v blízké budoucnosti zaměstnat dalších 3 000 lidí ve dvou nových závodech.

Klíčovému zákazníkovi, společnosti PepsiCo, předal v prosinci na slavnostním ceremoniálu v Nevadě generální ředitel společnosti Tesla Elon Musk vozidla Tesla Semi. Původně měla Tesla zahájit výrobu vozu Semi v roce 2019, ale výroba byla odložena až na rok 2022. Nevadská továrna Gigafactory vyrábí několik vozů Semi, ale ne ve velkém množství.

V reakci na oznámení společnosti Tesla zveřejňují fanoušci a kritici fotografie nákladních vozů Tesla Semi s nápisem Pepsi Frito Lay na silnicích, včetně některých porouchaných. Od konce čtvrtého čtvrtletí Tesla nezveřejnila cenu jednotlivých vozů ani to, kolik jich vyrobila nebo prodala. Očekává se, že společnost poskytne více podrobností o svém programu Semi při oznámení výsledků za čtvrté čtvrtletí.

Muskovo svědectví

Nové obavy vznikají opět kvůli Elonu Muskovi. Nedávno stanul před soudem kvůli tvrzení, které oznámil v roce 2018 na Twitteru. Musk v roce 2018 oznámil, že převezme výrobce elektromobilů do soukromých rukou, což znamenalo, že očekává silnou finanční podporu. Potíž však spočívala v tom, že s potenciálními investory neuzavřel žádné skutečné závazky. Problémem tedy stále zůstává pro společnost jako celek chování jejího šéfa a jeho výroky, které do značné míry ovlivňují růst či pokles akcií.

Celkový pokles akcií během roku 2022 činí více než 50 %, ale společnost má v roce 2023 naději na růst. *  Lepší období by mohlo přijít právě s náběhem výroby vozů Cybertruck a Tesla Semi. V roce 2023 by mohl zisk na akcii vzrůst o úctyhodných 40 % na 5,66 USD a tržby společnosti Tesla by mohly vzrůst o více než 40 % na zhruba 118,2 miliardy USD.

Zmrzlina u McDonald je můj nedělní zvyk.

Doškoleno a kolegům se též podařilo fixovat (vyřešit) problém s anténou.

Zákazníci byli spokojeni.

Zní to neuvěřitelně a náš čínský kolega (Čech) by o tom mohl vyprávět. Že si však na ambasádě v Pekingu v polovině listopadu 2022 dokonce i natočím pivo, to bych nečekal ani v tom nejhezčím filmu.

…

Pokračování:

Dunhuang (Hedvábná stezka).