Tak si beru laptop do postele, abych opět napsal pár řádek pro vás, kteří si můj blog občas přečtete. Dnes je to tu víceméně typický stereotyp; půjdu si připravit něco k obědu, pak si dám sprchu, něco si přeperu a vyrazím do školy.

Cesta minulostí je je klikatá a překvapení číhají na každém kroku.

To si občas večer otevřu nějaký odpočinkový server a nestačím se divit.

"Hola, hombre, dáš si se mnou pivo."

"No...jasně."

"Co tady děláš? Já jsem v prdeli, rozumíš. Úplně v prdeli!"

Oči se mu zaleskly.

Asi to nejnebezpečnější, co jsem na Zealandu zažil...

V Moskvě se dějí zajímavé věci...

Vědět, co od života chci, je osvobozující. Nemusím už totiž od něj chtít úplně všechno.

Následující text je drzý. Nejsem politologem, za své texty nepobírám honoráře a nejsem vzdělán ani do detailu obeznámen v oblastech práva, politiky či ekonomie. Jsem jen mírně poučeným laikem, čtenářem a posluchačem seriózních médií. Přesto si dovoluji navrhnout řešení!

Zase jsem zaslechla cosi o tom, jak se holka stěhuje a rodiče ji chrání.

Jak stárnu, někdy už sama nevím, jestli to bylo takhle, jestli jsem si to vymyslela nebo četla...  ze sporu s jinými děláme krásné řeči, ale ze sporu se sebou samými děláme básně.